O umírání

04.06.2019

Jako už mnohokrát, objednala se na pondělní individuální hodinu čchi kungu "Ivana". Už u dveří jsem si všimla jisté sklíčenosti, která z ní, z tak obvykle veselé ženy, vyzařovala. Zeptala jsem se jí, jak se jí daří. Ona jen mávla rukou. 

Nemohu TO polknout - syndrom švestkové pecky

Druhou si pohladila hrdlo a otráveně povídá, že má pořád pocit, jakoby měla něco v krku a nemůže TO spolknout. Poukázala jsem na tradiční čínskou medicínu a její tzv. syndrom švestkové pecky a ona okamžitě přikývla hlavou, že to je přesně ono. Kromě toho, že to Číňané považují za nahromadění hlenu, má tato potíž i psychosomatické pozadí. Nabídla jsem tedy, zda se přeci jen nechce na to podívat. Ráda souhlasila. Ubíralo jí to energii. Veděla o každém polknutí a cítila se sklíčená. Pohodlně jsme se posadily a já nabídla, aby zavřela oči a vyprázdnila mysl. Začala jsem jí vyprávět právě o psychosomatice a o tom, co jí to leží v krku a co nemůže spolknout. Požádala jsem jí, ať se zeptá sama sebe a ať na odpověď nespěchá. 

Síla čelit bolesti z odcházení

Okamžitě otevřela oči a vyhrkla, že její kamarádka je v definitivním komatu a že se všichni snaží, aby nezemřela. Lékaři pochybili, ona to vzdala, atd. Doslova slovní průjem. Hněvala se. Nepřijímala. Nedokázala se s tím vyrovnat.
"A co chcete vy, Ivano?" "No aby neumřela, přece!" "Ale ona umře," připomněla jsem fakt, že nemoc, kterou její přítelkyně odcházela, už vítězí. "Ale ona nebojuje, ona to vzdala, to by neměla!" Rozčilovala se. "Kdo to řekl? Kdo ví, co by neměla? Kdo si dovoluje to určit? Komu doopravdy chcete pomoci?" "Jak to myslíte?" Vykulila oči. "Jak to chápete Vy?" Vrátila jsem jí otázku zpět. "Přeci se musí bojovat, dokud je naděje!" " Musí? Kvůli komu?" "No kvůli sobě." "Opravdu kvůli sobě, Ivano?"
A bylo ticho. "To zní, jako by to bylo kvůli nám?" "A je?" ...

Hraní hry: Najít vnitřní já, které umí říct sbohem

Nabídla jsem experiment. Zeptala jsem se na jméno a to jsem napsala na papír. Ten jsme položila na podlahu. Oznámila jsem, že toto je její Jana. Tedy konkrétně její nejpravdivější podstata. Zeptala jsem se jí, zda si nechce zkusit, jak se teď Jana má a ona souhlasila. Stoupla si na papír a nacítila se. "Jak se máš, Jano?" Chvíli bylo ticho a pak řekla, že je unavená a chce, aby už to skončilo. Že potřebuje odejít, aby se jí ulevilo úplně. "Co by ti k tomu pomohlo?" "Potřebuju, jejich požehnání, a aby mě nechali jít. Ať už to vzdají." Po té Ivana z papíru sestoupila a posadila se. "To je síla!"
Začala jsem vyprávět o tom, jak křehká je linka mezi bojem o život a doprovázením ke smrti. A že my, zdraví, často přehlédneme, nebo i záměrně ignorujeme tento fakt, protože se s ním prostě nechceme smířit. A že často se na našich drahých vlastně dopouštíme násilí, když je táhneme k životu, zatím co oni již nějakou dobu umírají. Že je to trochu takové společenské dogma, pěstovat život za každou cenu. Co chce ale odcházející, je tak nějak mimo. Protože když je zachraňujeme, místo abychom je doprovázeli, jsou sami. Nejsme tedy jejich partneři, ale spíš protihráči. 

Tak vyvstala otázka, jak Janu doprovodit na druhý břeh? 

Existuje taková technika, kterou dělají ezoterici, ale já ji dělám hlavně kvůli pozůstalým. Představte si toho člověka na jeho oblíbeném místě. Ivana viděla Janu na louce. Poděkovala jí za přátelství a podporu. Vyznala se jí z citů, zopakovala ty nejsilnější okamžiky jejich vztahu. Smála se i plakala zároveň. Pak spustila z nebe most, výtah, proud silného světla. Doprovodila ji až ke světlu a tam požádala, aby pro Janu přišel někdo, kdo již umřel a s kým měla krásný vztah. Janě přihopkal její pejsek. Bylo to šťastné setkání. Obě ženy se naposledy objaly a Jana si stoupla s pejskem do světla a odletěla. Byl konec. Ivana otevřela oči. Bylo po pecce v krku i po divné atmosféře, která jí doprovázela při příchodu. Obě jsme se shodly na tom, že to bylo krásné a dech beroucí. 

Místo v Indii, kam se chodí umírat

Kdysi jsem zhlédla dokument, který byl o místě v Indii, kam se jezdí umírat. Smrt tam, nebo spíš duševní rozpoložení v jejím okamžiku, je bráno velice vážně a rozhoduje o budoucím znovuzrození. Nejbližší rodina se i s umírajícím odstěhuje na toto místo a tam čekají. Po celou dobu se chovají tiše a ohleduplně. Když se stařeček občas probere, nabídnou mu jídlo, ale nenutí ho. Když má bolesti, masírují ho. A tak plyne den za dnem. Nikdo neví, jak dlouhé to bude, ale protože je to důležité nikdo to neřeší.
A jak chcete odcházet vy? Chcete umírat se souhlasem přátel, nebo s jejich nesouhlasem? 


PS: V úterý přišla sms od Ivany.
Milá Moniko, cvičení na Hectoru dnes nestihnu, ale chtěla jsem Vám poděkovat, že jste mi v pondělí pomohla dojít k Janě a doprovodit jí na cestu do oblak. Včera v úterý ráno zemřela. Doufám, že už sedí na obláčku se svým pejskem a je jí dobře. Mějte se hezky a těším se na setkání koncem října.
Ivana